Fariz Amirovič Rzajev, rektor jedné bakuské vysoké školy, si je už dlouho vědom toho, že žije jakýsi jiný život, v němž se smiřuje s nectnostmi stávajícího sociálního systému s jeho úplatky, švindly, dvojí morálkou. Dobře si uvědomuje, že úspěch jeho současné existence je jen zdánlivý: s manželkou se vzájemně nenávidí, syn se s ním pohádal… Jednoho dne přijde za Rzajevem manželka mladého pedagoga, aby u něj našla oporu: muž si našel ve škole milenku. Beseda s prorektorem pro studijní záležitosti o nedostatcích v organizaci výuky školy vyvolá u hrdiny jakýsi tíživý pocit, který graduje během návštěvy bratra, kde se setká s mužem, jehož otec Rzajevovou vinou zahynul. Na cestě domů se Rzajev krátce zastaví u sousedky Lilji, s niž si výborně rozumí, když tu…
„Hněv funkcionářů i čtyřleté nucené odloučení od filmu nesl Rustam Ibragimbekov klidně. Nejlépe o tom vypovídají jeho nejlepší filmy Výslech (1979), Před zavřenými dveřmi (1981), Park (1983) a Jiný život, v nichž – stále na tomtéž prostoru (dvůr, čtvrť a město) – dokázal už hlouběji a zároveň nenásilněji proniknout k podstatě mnoha sociálních konfliktů, které se nám ukázaly jako osudové. Jinými slovy řečeno: v těchto filmech i ty nejsložitější morální rozpory existují ve všední, drsné a názorné podobě a dokonce i tak publicistikou zprofanované pojmy jako ješitnost, moc, protekcionářství a stagnace v nich nalézají občanský, konkrétní výklad. A to všechno proto, že se projevují na lidech – silných, trpících, navzájem spjatých neobyčejně spletitými nitkami sousedství, přátelství, příbuzenství, obětí, kdysi přinášenými dědy a pradědy, odvěkými představami o mužské cti, o ženské čistotě a o lidské ušlechtilosti. Drama spočívá v tom, že tyto úctyhodné principy jednou provždy ustrnuly, a proto se nutně změnily v dogmata. V taková dogmata, která společnost omezují více než jakékoliv stanné právo a škodí člověku ne jako něco shora stanoveného, ale jako dobrovolně přijímaná povinnost. „Mučedníci dogmat, jste také oběťmi století!“ řekl o tom básník. Takových obětí je mezi Ibragimbekovými hrdiny nemálo. Jsou tu však i „silní“ skoro ze všech období naší historie: jedni nosí krátké vojenské kabátce, jiní šosaté gabardénové pláště, třetí i v tom největším vedru se projíždějí ve šviháckých „trojkách“ holandské či rakouské výroby. Jsou tu i otroci „stínového“ byznysu, mlčenlivá opora všemocných „kmotrů“, kteří omotali společnost pavučinou vzájemných povinností a nelítostné hierarchie. Jsou tu i rukojmí rodinných tradic, mladí kandidáti věd, kteří se už rozhodli nebo se ještě nerozhodli vzbouřit se proti blahobytnému konformismu, jenž by měl navždy rozhodnout o jejich osudu.“
A. Makarov, „Portrét s hrdiny“. Sovetskaja kultura (Moskva), 21.3. 1989, kráceno