První sekvence je oslňující. Juliet Berto krouží jako bláznivá planeta, v extázi se točí v prachu „věčného města“ a mísí...
První sekvence je oslňující. Juliet Berto krouží jako bláznivá planeta, v extázi se točí v prachu „věčného města“ a mísí svůj hlas se zvláštním koncertem, který se odehrává v její hlavě. Vznešená kakofonie, kde indiánská zaříkávání, Belliniho árie, lyrická vášeň Villa-Lobose vytvářejí určitý druh zvukové džungle, kde hučení automobilového provozu představuje bez přestání hrozbu blížící se bouřky. Jasno je ostatně blížící se bouřka. Záplava obrazů a zvuků, kterými se necháváme nést, aniž bychom o tom přemýšleli – od první minuty až do chvíle, kdy se začneme dusit, topit a volat o pomoc... A toto volání nezůstává bez odpovědi. Nejdřív se objeví pocit déjà-vu. Co připomíná tato pomatená hudba? Hudbu Wernera Schroetera, toho Wernera Schoetera, kterým tolik pohrdají obdivovatelé díla Glaubera Rochy. Pak, protože není možné vytrvat v oslnění dvě hodiny, aniž bychom se sami nevydali na nějakou psychedelickou cestu, si to přikvačí kritický smysl a my se ptáme, jaké sdělení Jasno přináší, jaká niť vede a spojuje toto blýskání? Uvědomujeme si, že politické poselství, které předává Glauber Rocha, se velmi podobá tomu, co nám z dávných dob přináší Fellini ve svém Sladkém životě, když hovoří o Římu. Jasno nakonec končí hromaděním turistických klišé, politických pohlednic triumfující banality. Když přijde ono velké zhnusení, Juliet Breto vyživovaná stále svým puritánským podvědomím, v roztrpčenosti z těch, kteří soudí podle vzhledu, znovu sestupuje do ulic, vrací se k lidem a potuluje se po různých demonstracích. Bloudí a není schopná s nikým komunikovat. Sama se stává obětí velkého západního moru, je jím prolezlá až na kost, aniž by to věděla. Poslední záběry nám ji ukazují nalíčenou jako Kleopatru z Cinecittá, zatímco vedle ní defiluje vzorek významného pornografického tisku Severní Ameriky, symbol našeho zhanobení, objekt zavržení. „Jednoduchost“ těchto významů nezabraňuje Glauberu Rochovi, aby byl inspirovaným filmařem a v tomto snímku je mnoho mistrných míst, které působí ještě větší dojmem, když si uvědomíme, že se jedná o film, který je natočen se skromnými financemi, většinu času improvizovaný a vyrobený s největším pohrdáním technickou dokonalostí.
Le Quotidien de Paris, 24. listopadu 1975 (redakčně kráceno a upraveno)