Rozhodnutí Národního filmového archivu uvést do kin snímek švýcarského dokumentaristického veterána Richarda Dinda lze považovat...
Rozhodnutí Národního filmového archivu uvést do kin snímek švýcarského dokumentaristického veterána Richarda Dinda lze považovat za záležitost povýtce osvětově výchovnou. Ničím víc totiž film není a otázkou je, zda je označení film vůbec na místě. Dindovo pátrání po zákrutách duše velkého spisovatele je pietně složeno ze vzpomínek Kafkových přátel a lásek a z citátů z deníků Kafky samotného, aby v chronologickém pořádku stopovalo bezvýchodnou tragiku i velikost autorova vnitřního světa. Nelze popřít, že souhrn výpovědí v sobě nese sugestivní sdělení, vršící se dojmy, pocity a odraz Kafkova zoufalství diváka nemůže minout (byť je samozřejmě na místě pochybnost, zda tento zažitý pohled na Franze Kafku je skutečně jediný správný) – na druhé straně ovšem obrazová složka filmu, mísící prvoplánově statické a efektně kalendářové pohledy na Prahu, archivní fotografie i záběry Starého Města s „mluvícími hlavami“ herců, představujících např. Maxe Broda, Milenu Jesenskou či Gustava Janoucha, není ničím víc než jen vizuální výplní, která pouze málo vynalézavě ilustruje řečené, aniž by umocnila či mu dodala další, třeba i neočekávaný rozměr. Jakkoli nerada, termín „rozhlasová hra“ použít musím a navíc se mi neodbytně vnucuje otázka – pro koho je film vlastně natočen? Čtenáře Kafky autorovi vnitřní démoni nepřekvapí, nezasvěcený divák takřka stominutovou stopáž jen obtížně přečká.