V jednom tbiliském bytě žijí ženy tří generací: babička Eka, dcera Marina a vnučka Ada. S výjimkou Mariny je jejich svět bez mužů: více než osmdesátiletá...
V jednom tbiliském bytě žijí ženy tří generací: babička Eka, dcera Marina a vnučka Ada. S výjimkou Mariny je jejich svět bez mužů: více než osmdesátiletá babička je pravděpodobně už hodně dlouho vdovou, studentka Ada si ještě přítele nenašla, i když si na nezájem okolí nemůže stěžovat. Marina ovdověla (poté, co manžel odešel do Afghánistánu), má však přítele Tengize, s nímž sice nebydlí, ale prodávají spolu cetky na bleším trhu. Dříve do jejich domácnosti patřil i Otar, další Ečin potomek, odešel však do Francie, aby si v cizině vydělával na živobytí. Jednoho dne v bytě zazvoní telefon a ohlásí tragickou zprávu: Otar si způsobil těžký úraz, na jehož následky zemřel. Marina a Ada stojí před nesnadným úkolem, jak smutnou novinu oznámit babičce. Brzy ale obě pochopí, že se Eka nesmí dozvědět pravdu a rozhodnou se hrát hru, která je vlastně jedna milosrdná lež.
Když Otar odešel je celovečerní hraný debut Julie Bertuccelliové, dcery režiséra Jeana-Louise Bertuccelliho, která po absolutoriu filozofie natáčela dokumentární snímky a asistovala u tvůrců zvučných jmen: Otara Ioselianiho, Kryzsztofa Kieslowského, Bertranda Taverniera a dalších. S Gruzií se seznámila prostřednictvím zmiňovaného Ioselianiho a jeho vlastí byla natolik okouzlena, že se rozhodla věnovat jí film. Zároveň se však vyjádřila i k rodné Francii, s níž měla zakavkazská republika odedávna velmi dobré vztahy. Francouzskou kulturu v rodině protěžuje babička, ve svých vzpomínkách ale nedá dopustit ani na Stalina, neboť na rozdíl od současných politiků dokázal zajistit její generaci slušnou životní úroveň. Vnučka Ada poslouchá babiččiny vzpomínky s tolerancí, ale ani pro ni samotnou není jednoduché se s realitou vyrovnat. Možná právě proto studuje francouzštinu. Naproti tomu matka Marina patří k té věkové skupině, jež se ve škole učila jen ruský jazyk, který po rozpadu Svazu zapudila a nyní se vyjadřuje hlavně gruzínsky.
Z filmu Julie Bertuccelliové se dovídáme, že život v současné Gruzii není lehký, a přesto se nejedná o skličující vyprávění. Režisérka se vedle sociálních problémů svých hrdinek zajímá i o jejich každodenní rituály a sezení u jednoho stolu, které rovněž patří ke kavkazské tradici. Jako režisérce - dokumentaristce se jí pohled do jejich intimity daří velmi dobře, na čemž mají zásluhu představitelky hlavních rolí, které hrají natolik sehraně a uvolněně, že vytvářejí dojem skutečné rodinné pospolitosti.
Tomáš Hála