Adaptaci povídky Guy de Maupassanta Výlet na venkov začal Jean Renoir připravovat na začátku roku 1936. Scénář psal – podobně jako v případě ostatních...
Adaptaci povídky Guy de Maupassanta Výlet na venkov začal Jean Renoir připravovat na začátku roku 1936. Scénář psal – podobně jako v případě ostatních filmů - s vědomím přesné lokace natáčení a s velkou osobní vazbou k danému místu. Aby mohl přesně oživit Maupassantovu předlohu a zejména venkovský duch okolí Seiny, které bylo v roce 1936 již značně pozměněné a zastavěné, rozhodl se natáčet na břehu řeky Loing v Montigny. Tam navíc pracoval jeho otec August a Renoir sem pravidelně zajížděl od roku 1922. Rovněž zde natočil jeden ze svých prvních filmů – snímek Vodní panna (1925). Při natáčení se obklopil členy své rodiny a přáteli: za kamerou stál jeho synovec Claude Renoir, jeho přítelkyně a příznivkyně Marguerite Houllé-Renoir (nikdy si Renoira nevzala, ale zbožňovala ho natolik, že přijala jeho jméno) si ve snímku zahrála a později jej i sestříhala. Dále Renoirovi asistovali budoucí režiséři Jacques Becher, Luchino Visconti, Yves Allegret nebo známý fotograf Henri Cartier-Bresson. Ve shodě s Maupassantovým originálem i Renoir umístil příběh do slunného letního dne, nicméně počasí v době natáčení připomínalo svými dešti spíše nastupující podzim. Navíc se dostavily finanční problémy, které následovalo určité osobní pnutí mezi jednotlivými členy štábu. Renoir pak přijal nabídku realizovat dobře zajištěný projekt Na dně, a tak bylo natáčení Výletu do přírody pozastaveno.
Marguerite Houllé-Renoir hotový materiál sestříhala a nabídla ho producentovi Pierrovi Braunbergerovi, kterého zaujal natolik, že se rozhodl finančně podpořit další natáčení. Nechal zpracovat dva scénáře: první, který se Renoirovi příliš nezamlouval, napsal Jacques Prévert, další verzi zpracoval Michèle Lahaye. Renoir ale v této době neměl na realizaci čas, protože právě natáčel film Velká iluze. Do dalšího vývoje zasáhla 2. světová válka, během které byla sestříhaná verze navíc zničena, a tak později Marguerite Houllé-Renoir musela za dohledu Jacquese Beckera z negativu pořídit novou verzi sestřihu. Snímek se v této torzovité podobě dostal k divákům 8. května 1946.
Děj vypráví příběh rodiny pařížského obchodníka, která si vyjede na venkov, k hostinci u řeky (Renoir tu vystupuje ve vedlejší roli patrona zájezdního hostince). V jedné z počátečních scén se obchodníkova dcera rozhoupe na houpačce (scéna jako vystřižená z obrazů Renoirova otce Augusta) a s ní se symbolicky „rozhoupou“ i skryté vášně všech přítomných. Zatímco jdou muži rybařit, povede se dvěma místním floutkům svést jak dceru, tak její matku. Nevázaný flirt i hluboký prožitek zasáhne hrdinky i jejich protějšky, které po návratu do města čeká opět rutina denního života.
Pavla Bergmannová
„Film, který mne přitahuje, je jako řeka Loing – plyne tak, aby se nezdál jednotvárný, se svým dnem a hladinou připomíná také stromy z jejich břehů, protože má své tělo, svůj kmen, svou smyslovost. (...) Vyhledávám filmy, jichž se lze dotýkat jako stromů a plavat v nich jako v Loinginu. Zdá se mi, že od říčního dna či z jádra stromu nebo kamene nesou zprávu o sobě i o tom, kdo je pozoruje. Jako lesem rád chodím i filmy, pokud jsou takovým výletem do viditelné i vnitřní přírody, kdy se zdá tajemství věcí nadosah, jako bychom byli umístěni přímo do jeho středu.“ (Jiří Cieslar, Film a doba 1995)
vitr_zamilovanych.doc (velikost 127kB)